Rozhovor s Mgr. Dominikou Fillo
Mgr. Dominika Fillo
Vystudovala obor Diplomovaná všeobecná sestra a dětská sestra na fakultě v Ostravě. Po škole začala pracovat na JIP v Bruntále a následně se stala součástí Charity Sv. Martina jako zdravotní sestra v terénu. Nyní nastupuje na mateřskou dovolenou.
Náš obyčejný den začíná tím, že si rozvrhneme seznam pacientů, a to podle výkonů i místa bydliště pacientů. Výkony se snažíme řadit podle naléhavosti (odběry, kontroly ZS, podávání léků, převazy, RHB). Po splnění všech plánovaných činností přijíždíme do kanceláře, kde sepisujeme hlášení o provedených úkonech.
Na jaké překážky při své práci narážíte?
Lékaři jsou často zvyklí na dlouholetou spolupráci s jinou organizací a mají ze změny obavy. Důvěru si získáváme postupně s dobře odvedenou prací.
Dále se setkáváme s tím, že lékaři nechtějí předepisovat domácí péči. Důvody mohou být různé, nejčastěji je to: strach z pojišťoven, nedůvěra k terénním sestrám, přijde jim to zbytečné, nevědí o těchto možnostech.
Určitě to není tak, že pacienty lékařům přebíráme, bez jejich spolupráce bychom nefungovaly. Někteří lékaři si chtějí stav pacienta hlídat sami v rámci domácích návštěv u pacientů.
Jaké benefity může podle vás lékaři a pacientovi přinést spolupráce s domácí péčí?
S jednou místní lékařkou máme velmi dobrou spolupráci. Chválí si kooperaci, která může vypadat takto: rodina si zavolá, že maminka se zhoršuje (má například kašel, těžce se jí dýchá a ke všemu je špatně mobilní). V takovém případě nás lékařka vyšle k pacientovi, u kterého provádíme kontrolu zdravotního stavu a vezmeme odběry. Celkový stav předložíme lékařce, ta ho porovná s výsledky odběrů a může nastavit léčbu. Dnes díky e-receptu si rodina vyzvedne léky a je zahájena léčba bez zbytečného protahování. Nemocný nepřijde do kontaktu s ostatními pacienty v čekárně, kteří by mohli zdravotní stav ještě zhoršit.
Dalším benefitem může být úspora času, který má lékař na vyšetření ostatních pacientů v čekárně. Šetří se i náklady na dopravu sanitkou pro špatně mobilní pacienty, eliminuje se riziko zhoršení zdravotního stavu převozem a čekáním v čekárně s nemocnými pacienty a mnoho dalších výhod.
Důležité je, aby lékaři pochopili význam domácí péče. Často ani nevědí, jaké kompetence máme a co všechno můžeme v domácím prostředí provést, a že to vlastně šetří jejich čas.
Jak často se během své práce setkáváte s chronickými ranami? Jsou pro vás převazy v domácím prostředí problémem?
Převazy chronických ran tvoří zhruba 1/3 ze všech našich výkonů a v domácím prostředí jsou pro nás i pro pacienty vyhovující. Máme prostor i čas a pacienti jsou rádi, že nemusí trávit půl dne v čekárně na chirurgii. Navíc jsou ochotni si spoustu věcí zaplatit. Z vlastní zkušenosti vím, že pacienti si připadají důležitěji než na chirurgii (čas je jen pro ně, mají šanci se na cokoliv zeptat, diskutujeme o stavu rány). Jsou ochotní zkoušet nové věci. My se snažíme hledat zlatou střední cestu, abychom vyhověli oběma stranám.
S jakými překážkami se nejčastěji potýkáte?
Nejčastějším problémem je spolupráce právě s lékaři, kteří léčí stále stejnou metodou a nejsou ochotni zkoušet nové postupy. Stalo se nám, že jsme s kolegyní zariskovaly a léčbu jsme zahájily po svém. Výsledek lékaře ohromil a nevěřil, že náš způsob zafungoval. Bohužel ani pozitivní výsledek neznamenal nárůst pacientů od daného lékaře. Přitom krytí nebylo finančně náročné.
Spolupracujete s nějakou ambulancí na hojení ran?
V současné době s takovouto ambulancí nespolupracujeme. Měli jsme pár pacientů, kteří byli propuštěni například z Ostravy, kam jezdili na kontrolní převazy, ale nyní takové pacienty nemáme.
Vybavíte si nějaké materiály na hojení ran značky Hartmann, se kterými se setkáváte? Pracuje se vám s nimi dobře?
Velmi nás oslovilo dvoufázové hojení ran (HydroClean, HydroTac). Měli jsme výbornou zkušenost. Zatím jsme využili pouze jednou, a to na náš impuls. Lékařka byla ohromena, jak rychle léčba probíhala.
Co by vám vaši práci ulehčilo?
Velmi bychom ocenili, kdyby lékaři věděli více o domácí péči a častěji ji předepisovali. Mnoho okolních států již funguje především na domácí péči a k lékařům a do nemocnice se chodí jen v nevyhnutelných případech.
Naše práce je benefitem hlavně pro pacienty, kterým odpadá starost s převozem a čas strávený v čekárně. Je to mnohem pohodlnější pro všechny strany.
Rozhovor s Milenou Plevovou, Dis.
Milena Plevová, Dis.
Vystudovala obor Diplomovaná sestra pro intenzivní péči na SZŠ a VZŠ 5. května v Praze. Své pracovní zkušenosti si odnesla z JIP v Bruntále, OOP v Rýmařově, krátce sloužila i na kardiochirurgii v Olomouci. Nyní pracuje jako vedoucí sestra v Charitě Sv. Martina v Malé Morávce.
Den pro zdravotní sestru v terénu začíná vlastně už předchozí odpoledne, kdy si musí připravit žádanky na odběry a kontaktovat rodiny, v kolik hodin přijede a zda mimořádné návštěvy platí. Ráno pak vyráží do terénu. Pokud možno i s plnou nádrží benzínu (směje se). V prvé řadě jsou v plánu odběry biologického materiálu, kontroly zdravotního stavu a měření glykemie, aplikace inzulínů či jiných injekcí. Po odvezení vzorků do laboratoře následují převazy ran, rehabilitace, při většině návštěv také edukace rodin o péči o nemocné. To znamená zaučování polohování, přesun na vozík či domácí klozet, ale i komunikace s lékaři. A ke konci služby samozřejmě dokumentace.
Kolik pacientů denně zvládne sestra průměrně navštívit?
V ideálním případě ošetří jedna sestra asi dvanáct pacientů denně. Pokud jich má na starost víc, už nemusí stihnout odpoledne vyzvednout děti ve školce (směje se). Náš region je poměrně velký a dojezd k jednotlivým pacientům bývá vzdálený od střediska i 40 km. Není výjimkou, že naše sestřičky ujedou za směnu 150 km i více.
Na jaké překážky při své práci narážíte? Mají k vám ošetřovaní důvěru?
Ve srovnání s prací v nemocnici se tady často setkávám s větší důvěrou v moji práci. Pacienti na mě čekají a jsou rádi, že k nim přijíždím. Jsou ve svém prostředí a na psychice je to hodně poznat. Často se mi stává, že když se bavím s bývalými kolegyněmi z nemocnice, mají se stejnými pacienty úplně jinou zkušenost. Já k nim domů jezdím moc ráda, protože návštěva je vždy pozitivní, paní je usměvavá a stále si máme co povídat, v nemocnici se ze stejné paní stává pacientka sestrám protivná a neoblíbená.
Myslím si osobně, že je to také tím, že v domácím prostředí se snažíme pacientům vyjít vstříc tak, aby s obvazy a pomůckami mohli co nejlépe po našem odjezdu fungovat samostatně, kdežto v nemocnici se tak trošku očekává, že se stoprocentně podřídí systému. Pokud mají nějaké přání navíc, je to občas bráno jako přítěž. Tato psychická pohoda či nepohoda, motivace k samostatnému pohybu a postarání se o sebe sama se odráží i v hojení ran.
Jsou lékaři ochotni s vámi spolupracovat?
U obvodních lékařů je to s důvěrou trošku obtížnější. Především u starších doktorů bývá naše služba brána jako zbytečná a systém obtěžující. Občas se setkávám s názorem, že to už by si dotyčný mohl zavázat sám, přestože je pacient po TEP kyčelního kloubu a ránu má na nártu. Odborná ambulance ordinuje konkrétní léčbu a péči je nutné provést nejen co nejvíce asepticky, ale i tak, aby obvaz hned po převazu nespadl.
Na druhou stranu jsou i jiní lékaři, kteří naše služby využívají rádi. Volají nás pro statimové odběry a aktuální kontroly zdravotního stavu, podle fotek vědí, jak vypadají rány, které jim těžko po telefonu vysvětlují příbuzní, a tak sami lékaři nemusí vyjíždět na odpolední návštěvy dlouho do večera. Mají už základní přehled o aktuálním stavu od nás a mohou rychleji jednat.
Co by vám vaši práci ulehčilo?
Velkým problémem se mi zdá nedokonalý systém v ordinování domácí péče před pojišťovnami. V současné situaci domácí péči u poskytovatelů domlouvají jednak obvodní lékaři, ale častěji spíše odborné ambulance (chirurgie, léčba chronických ran, diabetologie). Potvrzující pro pojišťovny jsou ale pouze jen obvodní lékaři. Zde samozřejmě vznikají problémy. Obvodní lékař se nechce podepsat pod to, co ordinovala odborná ambulance. Na nás je, abychom obvodní lékaře přesvědčili o důvodech a nutnosti naší péče.
Jak často se během své práce setkáváte s chronickými ranami?
Jsou pro vás převazy v domácím prostředí problémem? Péče o chronické rány představují asi 50 % naší práce. Největším problémem je pro nás asi stále zajetá léčba Betadinou u většiny lékařů. Ne vždy jsme ztotožnění s touto univerzální léčbou. Pokud na to upozorníme lékaře, nesetkáme se vždy s pozitivní reakcí. Jsem ráda, že přibývá obvodních lékařů, kteří jsou ochotní nám věřit, zkusit to s námi i s některými novinkami. I když získat si jejich důvěru je velmi náročné a někdy demotivující.
Často si nás volají i sami pacienti. Vytvořila se jim rána nebo mají doma staršího člena rodiny, neví, jak se mají zachovat, když se mobilita a zdravotní stav horší. Pomáháme tedy i zorientovat se v sociálním systému, kompetencích konkrétních ambulancí, snažíme se je nasměrovat ke správnému lékaři či pečovatelské službě.
S jakými překážkami se nejčastěji potýkáte?
U vlhkého hojení ran bohužel stále převládá léčba Betadinou. To je sice roztok či mast, která má určitě v léčbě ran své místo, spousta ran ale potřebuje zcela něco jiného. Na trhu je již dost produktů, které jsou vhodné na různé typy ran, přiznávám, že se v tom těžko orientuje. Tím, že produktů na trhu existuje dost, ale každý na jiný typ rány a krytí není levné, lékaři nebývají odvážní se do vlhkého hojení pustit. Aby nesáhli vedle, raději se do předepisování nehrnou.
Vybavíte si nějaké materiály na hojení ran značky Hartmann, se kterými se setkáváte? Pracuje se vám s nimi dobře?
Určitě HydroClean a následně HydroTac. Necítím se nijak významně v hojení ran erudovaná, proto tento jednoduchý postup užití velice vítám a musím říct, že se nám velmi osvědčil.