4 minuty
Profesorka Andrea Pokorná_1

prof. PhDr. Andrea Pokorná, Ph.D. je proděkankou pro nelékařské studijní programy a informační technologie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Přednostka Katedry ošetřovatelství a porodní asistence je rovněž členkou České společnosti pro léčbu ran.

Myslíte si, že přístup lékaře a způsob jeho komunikace k pacientovi má vliv na proces hojení a postoj pacienta k celkové léčbě?
Jsem přesvědčena, že holistický přístup zdravotnických pracovníků, který zahrnuje také postupy účelné komunikace, ovlivňují, ať již přímo či nepřímo, compliance pacienta zejména s ohledem na dodržování režimových opatření.

Jaké jsou postupy a techniky využitelné v komunikaci s pacientem s chronickou ránou?
Pacient s nehojící se ránou má mnoho zkušeností se zdravotnickým systémem a jedním z nejčastějších stesků je to, že jim není nasloucháno. Tedy já jako klíčové vnímám nejen to, jak a co komunikujeme směrem k pacientovi – příjemci péče, ale zejména to, co nám pacient sděluje (verbálně i neverbálně) tak, abychom vzájemně pochopili očekávání a požadavky.

Pozorujete odlišný způsob spolupráce se staršími pacienty?
Dovolila bych si začít s tím, že nelze generalizovat přístupy podle kalendářního věku, ale je nezbytné respektovat věk biologický, tedy aktuální stav jedince. Jedině tak se vyhneme diskriminaci na základě věku tzv. ageismu. Věk není rozhodujícím faktorem. Můžete mít velmi uvědomělého seniora i ženu či muže středního věku. A zároveň muže středního věku, který je velmi zodpovědný v pracovním životě, ale s ohledem na vytížení není schopen dodržet režimová opatření, péči o ránu apod. Tedy za mě věk není směrodatný.

Jaká jsou specifika a principy úspěšné komunikace s pacienty vyššího věku?
Neexistuje jedinečný návod. Pokud ale přijmeme jako fakt, že v seniorské populaci dochází k omezení ve smyslové oblasti, zejména k poruchám sluchu v důsledku involuce, pak se určitě vyplatí nekřičet, ale naopak využívat třeba tzv. divadelní šepot. Vhodné je užívat také tištěné materiály, na něž mají následně pacienti dostatek času a snažit se, aby měl pacient vždy možnost zpětné vazby.

Profesorka Andrea Pokorná

Jak je důležitá edukace pacienta s chronickou ránou? 
Stejně důležitá jako v kterékoli oblasti, v níž poskytujeme zdravotní služby. Není tedy možné mluvit o důležitosti či významu, ale spíše o formě a způsobu informování a edukace.

Jaká je podle vašich zkušeností nejlepší motivace pacienta k aktivní spoluúčasti na procesu hojení?
Základem každé motivace je, že musíte zjistit, co si pacient přeje a jaké jsou reálné možnosti terapie. Je významné, abychom znali odpovědi na otázky, zda se opravdu chce uzdravit, vyléčit ránu, je to vůbec možné? Pak je možné volit strategie pro podporování a motivaci.

Máte radu nebo tip, jak nejlépe komunikovat s nespolupracujícím pacientem?
Určitě primárně zjistit, co je příčinou toho, že z našeho pohledu nespolupracuje. Třeba se snaží a jen nechápe naše požadavky nebo s nimi nesouhlasí.

Myslíte si, že by pacientům s chronickou ránou měla být poskytnuta také péče psychologa?
Toto považuji za velmi vhodné, ale opět v situacích, kdy to bude indikováno a nehojící se rána má významný dopad na kvalitu života pacienta.

Měla by to být automatická součást plánované léčby nebo spíše dobrovolná nadstavba v případě zájmu pacienta?
Nemyslím si, že toto lze opět nastavit v obecné rovině. Dovedu si představit indikace, u nichž bude konzultace psychologa možná, u jiných doporučená a u některých nezbytná jako součást komplexní péče.

Proděkanka pro nelékařské studijní programy

Jaká je situace v současné době? Je pacientovi nabídnuta psychologická pomoc ze strany ambulance hojení ran při zahájení léčby nebo si vše pacient v případě potřeby řeší sám?
V tomto se domnívám, že se situace významně liší u různých poskytovatelů péče, ale jistě není konzultace psychologa zcela běžnou součástí péče.

Znáte nějaké pracoviště, které se zabývá hojením ran, kde by v současné době fungovalo propojení chirurgického týmu s psychologem? Pokud ano, jaké mají výsledky?
Já osobně takové pracoviště znám pouze v zahraničí a omlouvám se všem kolegům v ČR, kteří tuto službu nabízejí, a já o nich nevím. Ale vlastně ano, znám pracoviště rekonstrukční chirurgie, na němž je součástí multidisciplinárního týmu i psycholožka. A výsledky? Ty se jistě nedají jednoduše kvantifikovat, ale v případě, kdy pomůžete i třeba jednomu pacientovi s pocity dysforie, lze hovořit o úspěchu. Na druhou stranu bych ráda uvedla, že se domnívám, že právě účelná komunikace, o níž jsme hovořili na začátku, sehrává významnou roli. Nenahradí profesionála – psychologa, psychoterapeuta, ale minimálně umožní zjistit poptávku po specializované péči.

1